pondělí 20. listopadu 2017

Učivo od 20. - 24. listopadu 2017

Úkoly ke kopírování






Bedna od whisky
Miki Ryvola

Dneska už mi fóry ňák nejdou přes pysky,
stojím s dlouhou kravatou na bedně od whisky.
Stojím s dlouhým obojkem jak stájovej pinč,
tu kravatu, co nosím, mi navlík soudce lynč.

Refrén:
Tak kopni do tý bedny, ať panstvo nečeká,
jsou dlouhý schody do nebe a štreka daleká.
Do nebeskýho báru já dlouhou cestu mám,
tak kopni do tý bedny, ať na cestu se dám.

Mít tak všechny bedny od whisky vypitý,
postavil bych malej dům na louce ukrytý.
Postavil bych malej dům a z vokna koukal ven
a chlastal bych tam s Billem a chlastal by tam Ben.

Kdyby jsi se hochu jen pořád nechtěl rvát,
nemusel jsi dneska na týhle bedně stát.
Moh jsi někde v suchu tu svoji whisky pít,
nemusel si hochu na krku laso mít.

Tak jsem štípnul koně a ujel jen pár mil,
nechtěl jet dál dokavad se whisky nenapil.
Zatracená smůla, zatracenej pech,
když kůň cucá whisky jak u potoka mech.

Až kopneš do tý bedny, jak se to dělává,
do krku ti zůstane jen dírka mrňavá.
Jenom dírka mrňavá a k smrti jenom krok,
má to smutnej konec a whisky ani lok.



Karlštejn


V měsíci máji léta 1422 přišel do Čech ujmout se vlády Zikmund Korybut, kníže litevský. V Praze přijal pod Čechů přísahu věrnosti a pomýšlel na korunovaci. Ale korunovační klenoty byly na Karlštejně,  v bezpečné skrýši, kterou jim určil Karel slavné paměti. Že pak posádka hradu Karlštejna setrvávala při Zikmundovi Lucemburském, Korybutovi nezbývalo než se klenotů zmocnit násilím.
Purkrabí karlštejnský, sotva k jeho sluchu došly první zprávy o Korybutově úmyslu, dal potají odvézt korunu na hrad Velhartice, sám se pak s posádkou chystal k tuhé obraně.
28. máje přitrhli Pražané ke Karlštejnu; bylo jich velké množství, dobře ozbrojených, mělo veliké praky a houfnice a rozložili se na vrších kolem hradu. Ve dvou dnech zřídili ochranné náspy a třetího dne počali střílet proti hradu. Na Karlštejn létaly těžké kamenné koule, metané z velkých kusů, děl, jichž jména byla Jaroměřka, Rychlice, Pražka, Hovorka a Trubačka. K tomu házeli i kamení z praků. To způsobovalo značné škody na střechách hradu. Ale žádné klenutí nemohli Pražané prolomit, neboť obležení na ně nakladli otýpky roští, veliké štíty spletené z proutí a suché hovězí kůže, které mírnily náraz těžkých kuli. Obléhatelé házeli do hradu také zdechliny a soudky, které byly plněny páchnoucím obsahem pražských stok. To znamenalo pro Karlštejnské nemalou obtíž, ač pilně posypávali zapáchající hmoty nehašeným vápnem.
Obléhání se protahovalo nadlouho; hrad byl pevný, posádka statečná. Ale obléhatelé nechtěli ustoupit.
K podzimku, když se blížil svátek svatého Václava, vévody a patrona české země, bylo mezi Pražskými a Karlštejnskými Ujednáno příměří na čtyři dny. Ve sváteční den pozvali Pražané některé z hradní posádky do svého tábora, a hostina byla znamenitá. A když si Karlštejnští pochvalovali chutná jídla i lahodná vína, jeden z Pražanů pravil, že na Karlštejně dojista takové krmě ani nápoje dlouho neviděli. Na  to Karlštejnští odpověděli se smíchem, jen aby páni Pražané nebyli starostlivi, oni na hradě že jsou zásobeni dobře, že by i tři léta obležení snesli bez žízně. To Pražany zarazilo, ač někteří z nich vrtěli hlavou, poněvadž těm slovům nepřikládali víry.
Ale Karlštejnští dobře poznali, že u mnohých jejich lstivá řeč víru našla. Když pak navrátily se do hradu, pilně hleděli, jak by svá slova potvrdili nějakým skutkem.
Mezitím se u obléhajících vzmáhala nespokojenost. Říkali si jistě: „K čemu, medle, tu darmo dni trávit, když obléháním ničeho nepořídíme. Karlštejnští mají nějaké tajné chodby pod zemí, a těmi se jim dostává potravy. Těžká věc pro nás. Doma  hynou živnosti a my  tu darmo vyčkáváme mrazů.“ A když nastaly chladné noci a málo otužilí Pražané vzpomínali na teplé domácí krby, bylo ještě hůře. Konečně bylo rozhodnuto, že počkají do Martina, jak bude.
A tu sedmého dne po Všech svatých oznámili z hradu, že chtějí vyjít poslové k vyjednávání. Zvědaví Pražané přivolili. A ti, kteří vyšli z hradu, prosili o příměří pro příští den, kdy prý na hradě bude slavena svatby. Pražané, nemálo udivení, příměří povolili.
Hned zrána na druhý den na hradě vesele vyhrávala muzika, jásot a výskot se rozléhal daleko. A rozmrzelí obléhatelé si říkali:
„Těm tam je veselo, mají všeho dost a radují se vespolek, a vy tu v nepohodě prožíváme zlé dny.“
A když pak bylo k večeru, vyšel z hradu posel, dal se dovést k vůdcům Pražanů a  oznámil jim, že páni a paní z hradu, obzvláště pak ženich a  nevěsta, děkují za toto příměří a jako výslužku posílají pěknou čtvrt srnce, včera střeleného.
Posel odešel a vůdcové si řekli:
   „Tady máme důkaz slov, kterým jsme nechtěli uvěřit. Marné všecko namáhání. Nezbývá než odtáhnout."
Toto rozhodnutí bylo způsobeno lstí Karlštejnských. Když už na hradě docházely poslední zásoby, k jídlu nezbývalo skoro nic a obléhaní v zoufalosti pomýšleli na to, že se vzdají, nějaké zchytralé lišce mezi nimi napadla taková věc: Vystrojili svatbu bez ženicha, bez nevěsty i bez hostiny, a obyvatelé hradu s prázdnými žaludky při veselé hudbě divoce křepčili a výskali. Také kozla chytili, poslední zvíře, které po hradě pobíhalo, zabili jej, rozčtvrtili a jednu čtvrt pomazali krví a posypali srnčími chlupy ze starého sedla. Tu pak obléhatelům poslali jako výslužku - a lest se podařila dokonale.
Pražané se zvedli od hradu: ani Korybutovi, který za nimi přitáhl, se nepodařilo je zadržet. A Karlštejnští se radovali, že se tak snadno zbavili obležení.